Na nádech na Blog.cz

Je čtvrtek 23. 7. 2009. Meteorologové na dnešek předpověděli 36 ve stínu, což i při jejich obvyklé toleranci plus mínus deset stupňů znamená, že bude teplo. S Hansem, Ilčím a Ondrou míříme na Leštinku, přestože ještě večer jsme plánovali Heřmanice. Ty jsou prý ale kalný, takže jedeme směr východní Čechy.

Lano jsme spustili zhruba uprostřed lomu a začali s přípravou - každý jsme si dali dva zahřívací ponory kolem deseti metrů, plus k tomu dvě negativky. U desetimetrového warm-up ponoru jsem si udělal osobák, do té doby jsem se totiž nikdy nezkoušel potopit do větší hloubky. Následovaly vlastní ponory. První šel Ilčí, který otočil ve dvaceti a hlásil, že plate leží ještě asi o pět metrů níž. Druhý jsem šel já. Měl to být můj první regulérní ponor do hloubky v mém životě, přesto jsem nebyl vůbec nervózní.

Zatímco jsem se rozdýchával, Hans mi udělovat poslední rady: "Běž v klidu, pomalu, nekoukej na hodinky, dej to podle pocitů, nechoď na sílu, až budeš cítit, že bys to otočil, tak to otoč.". Ilčí mě jistil, tak jsem mu nahlásil, že zkusím asi 15 metrů, ostatně, na tu hloubku jsem měl taky nastavený alarm - Hans sice říkal, abych nekoukal na hodinky, ale alarm jsem zapnutý nechal. Rozdýchat, tři výplachy, uklidnit, nádech, pár paků a už ručkuju dolů - poprvé v životě - je to úplně nový nepoznaný pocit a člověk si na něho strašně rychle zvykne, asi tak po pěti vteřinách jsem byl přesvědčený, že nemůže být nic přirozenějšího, než svištět hlavou dolů podél lana. První metry jsem vyrovnal bez rukou, pak jsem do uší občas něco foukl (asi 3x). Klesám v klidu, pomalu, nekoukám na hodinky, pocity v pohodě, klídeček, začíná se stmívat, pomalu si říkám, že už brzo pípne alarm nastavený na 15 metrů, pak mi něco brnkne do nosu
a naprosto nečekaně se mi natažená ruka boří do bahna, zatímco nosem se opírám o plate. Hned mě napadlo, že jsem asi hluboko.

Vzpomněl jsem si na Ilčího, jak mluvil o platu v 25 metrech, a pomalu mi došlo, že jsem na dně Leštinky. Teprve v ten moment jsem uslyšel zapípat alarm. Byl jsem překvapený, ale v klidu. Uvědomil jsem si, že jsem docela v pohodě - vzduchu mám dost, uši vyrovnaný, tlak byl daleko menší, než při poctivých negativkách v bazénu, prostě mi to přišlo docela fajn. No vlastně ani ne tak fajn, jako spíš naprosto úplně šíleně skvělý! Nechtěl jsem riskovat, a protože jsem nevěděl, jak to půjde nahoru, začal jsem se vracet k bójce hned, jak jsem se vyhrabal z bahna.

Ilčího jsem potkal někde kolem 12 metrů. Po vynoření jsem lehl na bójku, v klidu vydýchal, koukl na hodinky a suše prohlásil: "Mimochodem, plate je v hloubce 24,4 metrů". Hans se začal smát a podával mi hned ruku. Gratuloval i můj buddy Ilčí.

Tak mám za sebou svůj první skutečný ponor a vím, že ten pocit budu mít už napořád v sobě. Doufám, že tímto začala má dlouhá životní etapa spojená s lanem končícím někde "tam dole". Celkem jsem se dneska na plate podíval čtyřikrát a ještě se, doufám, mnohokrát podívám i hlouběji, ale jen dneska to bylo poprvé a na to se přece nezapomíná.

Děkuji, Hansi, za dobré rady, Ilčí, Tobě díky za jištění a Ondrovi děkuju za pohotové fotky.

Miluju freediving!